Těhotenství je tím nejkrásnějším obdobím v životě ženy … takhle jsem to aspoň slyšela a četla v různých článcích. Ale je to opravdu pro všechny ženy to nejkrásnější období?
Když jsem zjistila, že jsem těhotná a už jsem měla i potvrzení od lékaře, měla jsem hodně smíšené pocity. Rozhodně jsem v tu chvíli neskákala dva metry vysoko. Na jednu stranu jsem se těšila, protože jsem miminko chtěla, ale na druhou stranu jsem vůbec nevěděla, co mě čeká a to mě děsilo. Další věc, která mě děsila, byla, jak to řeknu v práci.
Říká se, že by žena o svém těhotenství neměla mluvit do 3 měsíce. Já jsem bohužel musela jít v práci s pravdou ven dřív, protože jsem chodila ze začátku pořád na kontroly. Je pravda, že když jsem vedoucího neustále žádala o dovolení odejít dřív nebo během pracovní doby z důvodu návštěvy lékaře, bylo mu to jasné. A když jsem si s ním sedla k němu do kanceláře, abych mu řekla, že jsem těhotná, řekl mi: „Já jsem si to myslel.“ Hlavu mi neutrhl a mě spadl kus kamene ze srdce.
To byla jedna velká úleva, ale pořád tady bylo to neznámo – co vlastně budu muset všechno prožít a zažít v průběhu těhotenství. Na to mě nikdy nikdo nepřipravoval a ani na to připravit podle mě nejde.
Doktorka mě sice na začátku seznámila se všemi vyšetřeními, které mě čekají, ale pokud si to nezažijete, tak stejně nevíte, co to pro vás bude znamenat.
A začal kolotoč různých vyšetření, ultrazvuků, kontrol,…
Můžu vám říct, že v životě mi nebrali tolik krve a nikdy jsem nepodstoupila tolik vyšetření, jak v těhotenství. Ale neděste se, pokud odběry krve zvládáte bez problému a neomdlíváte, dá se to přežít. Jediné vyšetření, které pro mě bylo nejmíň příjemné, bylo vyšetření na těhotenskou cukrovku. Skoro celý den jsem strávila v nemocnici, roztok, který vám dají vypít je opravdu odporný – v životě jsem nepila nic sladšího. Asi 3x nebo 4x mi brali krev a to vždy po hodině. Musela jsem přijít na lačno, a během vyšetření nic nepít a nejíst. Pokud vám můžu doporučit, vezměte si s sebou partnera, a když partner nemůže, tak aspoň kamarádku. Zpříjemníte si tím čas a nebudete po nemocnici bloudit sama.
Na kontroly jsem chodila každé 3 týdny (po přestupu k jiné doktorce jsem chodila každé 4 týdny), a ke konci těhotenství jsem chodila už každý týden, kvůli monitoru (kde se poslouchají srdeční ozvy dítěte).
Mé těhotenství probíhalo v pořádku, za což jsem byla nesmírně vděčná. Nebylo mi špatně, nezvracela jsem, neotékaly mi nohy, přibírala jsem tak jak jsem měla. Všechny vyšetření a ultrazvuky jsem měla na jedničku.
Pak přišel šestý měsíc těhotenství. Začalo mě pobolívat břicho. Myslela jsem, že je to v pořádku a nějak jsem to neřešila. Až přišel den, kdy jsem myslela, že pojedu do nemocnice. Ale protože nemocnice nemám ráda a nechtěla jsem vypadat jako zbytečná hysterka, počkala jsem do druhého dne a objednala jsem se k doktorce na kontrolu. Sestřička řekla, že ještě nezažila, aby těhotná, kterou bolí břicho volala. Prý jsem měla rovnou přijít. Naštěstí jsem chodila k úžasné paní doktorce, kde i sestřička byla suprová, takže na mě nekřičely, ani mi to nevyčítaly, cítila bych se pak asi dost blbě.
Objednala si mě ještě ten den na kontrolu, pamatuju si to přesně, bylo to v 14:00 hod. Paní doktorka mě prohlídla, udělal mi ultrazvuk a řekla, že mám zkrácený čípek. Také mi řekla, že to není zase tak hrozné, ale nechá mě pro jistotu doma. Kdybych prý byla druhorodička, tak by to tolik neřešila. Z ordinace jsem odcházela s neschopenkou v ruce a receptem na magnésium. Nařídila mi klidový režim a hodně odpočívat. Co mi ještě řekla, když mě vyšetřovala, že když mě zase bude bolet břicho, mám jet do nemocnice. Taky mi pohrozila, že může ještě dojít k potratu.
Takže milé nastávající maminky, ať už vás bolí břicho nebo cítíte, že s miminkem není něco v pořádku, jeďte do nemocnice a pokud ještě ordinuje váš gynekolog, navštivte ho. I když to třeba zrovna nic nebude a budete si připadat jako hysterka, nevadí. Uklidnění je, že nejste určitě ani první ani poslední a aspoň budete vědět, že je všechno v pořádku a budete klidnější.
Několik měsíců do porodu jsem jen ležela a odpočívala, občas jsem se i prošla, jinak bych z toho doma asi zešílela. Protože jsem měla opravdu hodně času, hodně jsem si s miminkem povídala, dokonce jsem mu četla i pohádky.
Další vyšetření a prohlídky jsem měla v pořádku, jediné co mi scházelo, bylo železo. Což postihuje většinu těhotných žen. Bylo mi předepsáno v tabletách. Paní v lékárně mi řekla, že se nejlépe vstřebává na lačno. A protože jsem chtěla, aby se mi co nejlépe vstřebalo, vzala jsem si ho asi hodinu před jídlem. Moje velké doporučení – NEDĚLEJTE TO! Bylo mi tak hrozně zle, že železo i se snídaní muselo jít ven.
A jak se bříško čím dál víc zvětšovalo, začaly mě bolet záda a v noci mě brněly šíleně ruce, až to bolelo. A jak to tak bývá, děťátko se vždycky večer rozhodlo, že si dá rozcvičku. Ke konci těhotenství jsem se už vůbec nevyspala. Špatně se mi s bříškem leželo, miminko procvičovalo svoje ruce a nohy, bolely mě záda a brněly ruce. To byly chvíle, kdy jsem si říkala, ať už je na světě.
Abych se vrátila k první otázce na začátku povídání. Bylo tedy pro mě těhotenství tím nejkrásnějším obdobím v životě?
Na jednu stranu ano, a to, když jsem poprvé ucítila pohyby miminka, když jsem ho viděla na ultrazvuku, jak si tam plave, když mě všichni obskakovali a chovali se ke mně jako k princezně.
A na druhou ne ve chvíli, když jsem měla strach, že o miminko přijdu, když mě bolely záda, ruce a nemohla jsem spát.
A abych to shrnula. I těhotenství má své dvě strany.